V dnešním zdravotnickém světě se téměř denně setkáváme s problematikou primární prevece. Ta se věnuje potlačování příčin a výskytu nemocí, zlepšení kvality a prodloužení délky života člověka. Obecně se tedy věnuje ochraně a podpoře zdraví. V tom jí bezpochyby pomáhají také obory epidemiologie a hygiena.
Epidemiologie se jako lékařský obor věnuje faktorům ovlivňujícím zdraví a nemocnost obyvatelstva. Na jejím podkladě vznikají některá zdravotnická nařízení a zásahy, obecně sloužící k ochraně zdraví obyvatel a tím přispívající k primární prevenci.
Slovo epidemiologie je složeno z řeckých epi (nad, mezi) + démos (lid) + logos (slovo, věda, studium) a může být volně přeložen jako „studium toho, co je nad nebo mezi lidmi“.
Hygienu můžeme jednoduše specifikovat jako dodržování konkrétních zásad pomáhajících uchovat zdraví člověka. Obecně ji můžeme spojit zejména s udržováním čistoty – většina lidí totiž za známku dobré hygieny považuje to, že není na první pohled vidět špínu. Nejčastějším projevem hygienického chování je totiž prosté mytí, obvykle vodou a mýdlem nebo saponátem. Mezi odbornou veřejností se však termín hygiena používá v souvislosti s náležitými opatřeními, která vedou k částečnému nebo úplnému omezení škodlivého působení mikrobů (baktérií, hub, virů atd.).
Trocha historie
Za zakladatele epidemiologie je označován již Hippokratés (460-377 př. n. l.) - byl totiž první, kdo se podle dochovaných záznamů věnovat zkoumání vztahů mezi výskytem určité nemoci a vlivu prostředí. Jako první také použil termíny „endemický“ a „epidemický“ (viz dále).
Přenášením infekčních nemocí se dále zabývali také lékaři z arabských států, z nichž Avicenna (980-1037) popsal například šíření tuberkulózy a pohlavních chorob (v knize Kánon medicíny). Byl také prvním, kdo zavedl karanténní opatření jakožto ochranu před šířící se nemocí. Epidemie dýmějového moru ve území Španělska ve 14. století přivedla Ibn Khatimu () k domněnce, že nakažlivé choroby způsobují drobné organizmy, které v těle člověka způsobují propuknutí nemoci. Za přenosný moment označil Ibn al-Khatib (1313-1374) tělesný kontakt a společné používání oděvů a nádob (v knize O moru).
Britský lékař John Snow (1813-1858) označil v roce 1854 jako zdroj nákazy epidemie cholery v londýnské Soho čerpadlo obecního vodovodu a jeho odstraněním zastavil další šíření nemoci. Právě tato událost sehrála důležitou roli v dějinách ochrany veřejného zdraví a je považována za základ epidemiologie jako vědy.
Zavedením dezinfekčních opatření v nemocnici ve Vídni zase Ignaz Semmelweis (1818-1865) významně omezil dětskou úmrtnost. Dezinfekce však mezi lékaři vzbudila vlnu kritiky a její používání nebylo povoleno. Tak se stalo až po objevu antiseptik Josephem Listerem (1877-1912) v roce 1865.
V rozvoji epidemiologie u nás měl zásadní význam vznik Státního zdravotního ústavu v Praze v roce 1925, který se soustavně věnuje tvorbě podkladů národní zdravotní politiky. Zajišťuje metodickou a referenční činnost v oblasti ochrany veřejného zdraví, monitorování a výzkum vztahů životních podmínek a zdraví, mezinárodní spolupráci, kontrolu kvality poskytovaných služeb v ochraně veřejného zdraví, postgraduální výchovu v lékařských oborech ochrany a podpory zdraví a zdravotní výchovu obyvatelstva.
Základní epidemiologické pojmy
Jako každá jiná vědní disciplína vymezuje i epidemiologie některé základní pojmy. Setkáme se s nimi nejen při práci v této oblasti nebo při studiu, ale často se objevují také v médiích. Je proto dobré jejich význam znát.
Epidemiologie
Epidemiologie samotná se dělí na obecnou epidemiologii, která se zabývá obecnými epidemiologickými problémy, tedy vznikem a výskytem nemocí, zásadami prevence onemocnění apod., kdežto náplní speciální epidemiologie je zabývá konkrétními onemocněními nebo skupinami onemocnění.
Ø Infekce = proniknutí původce nákazy do hostitele
Ø Virulence =
Ø Invazivita =
Ø Toxicita =
Ø Mortalita = poměr počtu nemocných na daný počet obyvatel (většinou na 100 tisíc)
Ø Incidence = poměr počtu nově zjistěných případů za určitý čas k danému počtu obyvatel
Ø Prevalence = poměr počtu všech nemocných na počet obyvatel za určité časové období
Ø Mortalita = poměr počtu zemřelých k počtu obyvatel na daném území
Ø Letalita = poměr počtu zemřelých na danou chorobu k celkovému počtu nemocných touto chorobou
Výskyt infekčního onemocnění
Ø Sporadický = ojedinělý, bez časové nebo prostorové souvislosti
Ø Endemický = s typickým ohraničením místem výskytu
Ø Epidemický = hromadný výskyt s časovou i prostorovou souvislostí
Ø Pandemický = rozsáhlá epidemie přesahující hranice států nebo dokonce kontinentů
Šíření nákazy
Ø Zdroj = nemocný člověk nebo zvíře nebo nosič, v němž původce choroby nachází vhodné prostředí pro rozmnožování (zdrojem nákazy proto nemůže být například voda nebo potraviny, tam musí být mikroby nejprve umístěny zdrojem – například zvířetem).
Ø Přenos
Ø přímý = přímým kontaktem kůže nebo sliznic (dotykem, polibkem, pohlavním stykem, pokousání)
Ø nepřímý = kontaminovanými předměty (hračky, nádobí, injekční stříkačky)
Ø Vzduchem (kapénková infekce)
Ø Potravinami
Ø Hmyzem
Příklad procesu šíření nákazy:
Původcem nákazy malarie je prvok Plasmodium malariae, který přežívá ve zdroji nákazy – člověku, v jehož v krvi koluje Plasmodium. Přenašečem (vektorem) nákazy je samička komára rodu Anopheles, který nasaje krev nejprve infikovanému člověku a bodnutím ji přenese i s infekcí na dalšího člověka = vnímavého jedince.
Základní hygienické pojmy
Ø Hygiena obecná = věnuje se obecným zákonitostem ve vztahu člověka s prostředím (ovzduší)
Ø Hygiena komunální = sleduje životní podmínky (město vs. venkov) a jejich vliv na zdraví člověka
Ø Hygiena práce = zaměřuje se na vliv pracovního prostředí a výrobních proceců na zdraví člověka
Ø Hygiena dětí a dorostu = sleduje veškeré vlivy, které ovlivňují růst a vývoj dětí a dospívajících (kvalita staveb, v nichž mají děti pobývat, předměty denní potřeby určené dětem, výživa, pohyb)
Ø Hygiena výživy = zkoumá zdravotní nezávadnost potravin a působení výživy na zdraví
Ø Hygiena osobní, sociální, vojenská, duševní…
Státní zdravotní dozor
Kontrolu nad ochranou zdraví vykonává Státní zdravotní ústav a jeho regionální působiště, až do roku 2000 známé jako hygienické stanice. Nyní jsou to specializovaná pracoviště označovaná jako SZÚ nebo jako orgány ochrany veřejného zdraví. V čele stojí hlavní hygienik ČR (v současné době MUDr. Michael Vít).
Státní zdravotní dozor vykonává zejména dohled nad ochranou veřejného zdraví, věnuje se také také vydávání hygienický předpisů a nařízení, poradenské a informační činnosti, pořádá osvětové akce na podporu zdraví obyvatel (například Přijmi a vydej), zajišťuje některá očkování, provádí kontroly (například čistoty ovzduší, ale i dodržování hygienických předpisů ve společném stravování). Dlouhodobě se věnuje sledování zdravotního stavu obyvatel a jeho ovlivnění životním a pracovním prostředím, životním stylem apod.
Alimentární nákazy aneb Mít si ruce nestačí
V úvodu bylo řečeno, že se za nejběžnější hygienické chování považuje mytí, přičemž mytí rukou věnuje čas několikrát denně snad každý (zejména před jídlem a po použití toalety). Může ale takto prostá činnost ochránit zdraví člověka před vším? Jak se někteří, které již infekční omenocnění potkalo, diví, nebo jak si mohli ostatní všimnout v průběhu několika posledních let – neochrání. Na scénu totiž přišla série nových, do té doby veřejnosti ne zcela známých alimentárních nákaz. Ptačí chřipka, BSE, listerióza, ale i daleko známější a běžnější salmonelóza, schigelóza či hepatitida A (označovaná také jako nemoc špinavých rukou). Zmíněné nemoci mají společného jiného jmenovatele – nedostatečné nebo nesprávné zpracování surovin při výrobě pokrmu, v případě ptačí chřipky a BSE spojené s nemocí samotného zvířete.
O epidemii se v posledních letech stále častěji hovoří také v souvislosti s obezitou v důsledku narůstajícího počtu obézních dětí (v Evropě je obézní až 20 milionů dětí, v České republice je to každé páté dítě ve věku 6-12 let) i dospělých. Její příčinou je nejčastěji nesprávný stravovací režim
v kombinaci s nedostkem pohybu. Ani proti šíření této epidemie však dostatečné mytí rukou nepomůže.
Použitá literatura:
Podstatová Hana: Mikrobiologie, epidemiologie a hygiena. EPAVA, Olomouc 2001
Malý Jan: Biologie prokaryot a virů. UJEP, Ústí nad Labem 2005
Huges James: Velká obrazová všeobecná encyklopedie. Svojtka & Co., Praha 1999
hyg.lf1.cuni.cz
www.cckpraha1.cz
www.szu.cz
www.wikipedia.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat